Příběhy



Příběh pitbulky Giny

Tento příběh měl být v pořadí první, ale je pro mě tolik osobní, že jeho vytváření a pravdivý popis mi trval déle, než jsem si původně myslela. Pokusím se být tak autentická, jak mi moje paměť dovolí a doufám, že to ocení většina majitelů těch „zatracených pejsků“, kteří jsou odsouzení po zbytek života chodit na vodítku v tom lepším případě. V tom horším raději nikam a vůbec nebo jen s pomůckami, které nekritizuji, ale nepoužívám. Ale od začátku….

Přišel mi mail od majitelky pitbula, která sama sebe nazývala starší paní :-) a zhodnotila, že by přece jen ještě ráda dopřála svojí fence nějakou zábavu a dostala ji do ruky a že dopravou dojedou kamkoliv. Můj první dojem byl takový :-) - obě dámy (Alena a Gina) prominou. Starší paní byla žena v nejlepším věku, tvrdá slupka, ale to já mám ráda, a pitbulka visela v napnutém vodítku a řvala na všechny psy okolo v dosahu pár stovek metrů :-) Pokud nebyl v dosahu 50 m pes, byla ochotná si vzít odměnu a reagovat na nějaký povel. Ve chvíli, kdy bohužel někde pes byl, neslyšela a neviděla a nehodlala. První hodinu jsme se seznámili a ujasnili si některá pravidla a myslím, že Alena čekala, zda se ještě ozvu já :-) a já čekala, zda to nevzdá Alena. Ale už jsme byly obě chycené drápkem a pro mě to byla v tu chvíli výzva. I když moje hodiny jsou výrazně pozitivní a svým žáčkům zakazuju násilí, sahání, cukání atd., tady jsem po dvou hodinách sáhla k pár českým vydatným fackám, abych Gině ukázala, že na jedné straně jsou sice někde daleko psi, ala na druhé straně je její hodná panička a vedle stojí zlá teta :-). Pokud jsme byli na place samy, začínala Gina docela fungovat a obě se rychle učily. Pokud byl blízko pes, jediný cvik, který Gina v tu dobu zvládla, bylo sezení a občas si vzala z milosti nějakou odměnu, aby nás neurazila. Už se nesnažila řvát a cukat se na vodítku, ale nevnímala. Po zhruba půl roce se to zlomilo a i když jsme zachovávali různá bezpečnostní opatření, trénovala Gina již ve své skupině psů, které znala a fungovala velmi dobře. První úskalí byla návštěva do jakékoliv jiné skupiny psů, to jsme měli s Alenou pocit, že jsem opět na začátku. Někdy v té době jsem začala pořádat záchranářské tréninky a pozvala Alenu a Ginu na jeden tento trénink. Nikdy nezapomenu na její úžas a slzy v očích, že JI A GINU zvu na takový trénink, tu zlou a nezvladatelnou Ginu….Jak se z Giny stával pomalu a jistě normální pes, který sice chodil s košem a na vodítku, ale už neřešil psy okolo, chtěl pracovat a dokonce jsme kromě poslušnosti a záchranařiny zařadili také trénink stop, objevila se touha složit i nějakou tu zkoušku. Zpočátku byla i pro mě tato meta spíše v kategorii zázraků, ale byla jsem to já, kdo „musel věřit“ a tak když Gina složila zkoušku ZOP a uspěla, doslova jsem se štěstím opila :-)))). Následovaly další zkoušky, ZZO, Bh, záchranářské zkoušky RH-E plošné a sutinové, ZPU 1. Že Gina cvičila na poslušnosti ve skupině psů na volno a bez koše, že ležela mezi dalšími 5ti psy na dlouhodobém odložení, že ji Alena už venčila sice s košem, ale na volno a bez problémů odvolala od psů na vycházce, to mi docházelo postupně a díky této dvojici jsem zjistila, že moje práce má smysl a že každý pes je vycvičitelný a může se stát snesitelným pro život a okolí. Už jsem to na place nebyla já, kdo věřil, ale sám psovod a to bylo to hlavní. Nebudu tajit, že nějaké zásahy za tu dobu byly :-), první byl v hubě Giny můj Erník, ale bylo to mnoho povyku pro nic a erdel neměl zkřivený ani jeden chlup. Zato Gina byla zdrcená ze svého chování a domů šla krok za Alenou a se staženým ocasem, přesto, že žádný velký nářez nebyl…. Většinou byla napadená ona a bránila se, ale navzdory pitbulím pověstným čelistem své síly nikdy nevyužila. Asi největší šok byl pro mě když mi najednou o víkendu přišla od Aleny zpráva, že Gina složila zkoušku canisterapeutického psa a to jsem se nevyhnula slzám, protože vím, jak taková zkouška vypadá a co vše musela Gina ustát. Zkouška OBZ pak už byla jen bonbonek na dortu a vlastně mě to vůbec nepřekvapilo. Když se Alenka rozhodla si vzít štěně boxera, ozývalo se kolem hodně hlasů, co bude dělat s Ginou, jak to vyřeší, která bude a nebude zavřená v kleci atd. Nebudu vůbec napínat :-), ale obě holky jsou spolu, válí se doslova na jedné posteli, a já nevycházím z údivu, protože Ginuška mě nepřestane nikdy překvapovat. Jak jsme si jednou s Alenkou dělaly obě legraci , prostě zlomený pitbul… :-)

Tento příběh je dlouhý, ale měl by dodat naději všem, kteří si neví rady a tápají. Každý pes může žít tak, aby byl spokojený a aby neohrožoval svoje okolí a aby byl spokojený i jeho pán. Ginuško, připíjím na tvoje zdraví a úspěchy a doufám, že toho ještě hodně dokážete :-) (Fpr 1 – 3, UPR 1 – 3, T-A atd. atd.). A hlavně, buďte spolu š’ťastné.



Příběh Dagginky

V roce 2013 přišla mezi nás malá slečna ruslíka Dagginka a jak řekly obě paničky, byla naše psí škola poslední štace :)))))). Nevím, co by Daginku čekalo potom :))), ale zmítající se klubíčko na vodítku neustále napadající vše kolem sebe a to nejenom psy ztrpčovalo život všem doma a samozřejmě i všem okolo. Na první hodinu jsem pozvala Dagginku do skupiny pokročilých právě proto, že jsem si byla jistá, že tito psi již se zkouškou a na další se chystající nebudou štěkají fenečku vůbec řešit a ani si jí všímat. Zpočátku to byl opravdu boj, Daggi nechtěla ani pamlsky ani svoji obíbenou hračku a na každý pohyb okolo v dosahu 30 metrů reagovala velmi negativně a vzrušivě. Vůbec nebudu zastírat, že jsem nejprve ukázala pánečkům, jak dát fenečce najevo, že se jim její chování nelíbí a naučila reagovat Daggi na povel NE. To byl ale poslední zásah do její psychiky a na to navazovalo již jen pozitivní upevňování kontaktu se psy. Nejprve chodila Dagginka s paničkou okolo trénující skupiny ve vzdálenosti několik desítek metrů a byla odměňována za slušné a vhodné chování. Časem si nejen brala odměny, ale byla ochotná si dokonce i pohrát. Obdivovala jsem obě paničky za jejich důvěru a vytrvalost, ale posunovaly se sice malými krůčky, ale každou hodinu dopředu a tak vytrvaly. Za měsíc už byla Dagginka schopná pracovat pár metrů od skupiny a vykonávat cviky poslušnosti. Na začátku každé hodiny jsme jí dali prostor, aby si sama očuchala ty pejsky, kteří jí připadají bezpeční a tak se její důvěra každý týden o něco zlepšila a byla komunikativnější. Za dalších pár týdnů už mohla pracovat přímo se skupinou a pokud vyjela na pejsky okolo, byla z práce v klidu odvedena a mohla se vrátit až ve chvíli, kdy byla klidná a pozorná. Uplynul půlrok a nám už nepřišlo divné, že Dagginka běhá s ostatními pejsky, že si hraje, že se připravuje na svoji první zkoušku ZOP, kterou krásně splnila. Vrcholem skupinové lekce byla situace, kdy se sešlo více pejsků, kteří nebyli dobře socializovaní a nemohli jsme je pusti a jediný pes, který byl na volno, byla Daggi :))))). V současné době se holky chystají na zkoušku ZZO, BH a okusili také záchranařinu, která je obě moc baví. Panička Zuzana Klímová už nám pomohla na první akci při záchranářském závodě a z Dagginky je spokojený a šťastný pes, který má vše v hlavičce srovnané. To je ta největší odměna pro mě jako trenéra a těším se na další práci s ní její rodinou. Tento příběh byl sepsán s laskavým svolením Petra Klímová a Zuzana Klímová.



Příběh Sira

Snad mi Laďa promine, ale já to sem dnes prostě musím napsat. Na začátku příběhu je bulík, tedy původně více bulíků, ale nakonec zbyl tento jeden. Všichni bulíci byli jako z jiné planety, na naší planetě jen občas existovali, ale měli svůj vlastní vnitřní svět a nic, ale opravdu nic je z toho nevytrhlo. Laďa ale vytrval a chodil a chodil. Radovali jsme se, když se Sir na něj někdy podíval, když si dokonce sedl a úplný svátek byl, když vydržel chvíli trénovat. Loni na podzim se mě zeptal, co dál a jak to dotáhnout např. ke zkoušce. Na sucho jsem polkla a přišla s návrhem. Kdykoliv Sir odmítne spolupracovat, uvážeme ho a ty budeš stát opodál a budeš reagovat na sebemenší signál, že chce zase pracovat. Prvních pár hodin si Laďa zaplatil za kvalitní úvaz psa a já se pokaždé divila, když přišel na další a další hodinu. Asi za měsíc se to změnilo a cca půlku hodiny už vydržel Sir pracovat. Dnes jsem si uvědomila najednou, že už není ve skupině Sir a ti ostatní, ale že jen a jen čtvteční skupina. Že Sir chodí u nohy bez odměny a s očním kontaktem, že Laďa už není skloněný jak paragraf, ale chodí rovně, že pes sedá rovně u nohy. Že zvládne bez zaváhání všechny cviky, co děláme. Že aportuje dřevěnou činku a předá ji do ruky a že leží na dlouhodobém odložení. A že NIC NENÍ NEMOŽNÉ. ŽE STAČÍ JEN CHTÍT, MÍT PEVNOU VŮLI A VĚŘIT. A musím oběma poděkovat, Laďovi i Sirovi, protože to oni mě posunuli dál a dál. A těším se, až budu moci natočit jejich pokroky, jen co to osvětlení dovolí. Kluci, dík!